Tentokrát nejedeme nikam za mořem. Okolnosti nás přiměly zůstat „doma“ a obdivovat krásy naší země. Míříme na Šumavu. Naše dovolená s partou pozitivně naladěných lidí je letos zaměřená na pěší turistiku, odpočinek a hlavně přírodu. A protože máme vždy skvělého průvodce, můžeme chodit tam, kde je opravdové ticho, po neznačených cestách a objevovat divokou a nezkaženou krásu šumavských lesů, vod a strání.
Poznala jsem kouzlo „chůze v tichu“. Když jdu mlčky a nerozptyluji se konverzací, mohu se propojit s loukou, starým stromem, kapradím nebo tekoucí vodou. Cítím, že jsem jedno, cítím v sobě klid a mír a také souznění s léčivou přírodou. Vnímám tu harmonii, pocit bezpečí a cítím, že to je ta cesta k vyléčení lidstva. Stále se propojovat s matkou Zemí a dostat do každé naší buňky v těle její vibrace, vnímat propojení s elementy ohně, vody, země a vzduchu. To je cesta k vzestupu.
Vrcholem 12-ti kilometrové túry okolo Srní byly vodopády na přítoku řeky Křemelné. Nikdy jsem netušila, že na naší Šumavě mohou být tak krásná místa! Nádherný zážitek, který mě dohnal až k slzám, sedím tu u padající vody a jsem právě tady a teď. Božská krása řeky, hučící proud vody přes kameny, to je nezapomenutelný pocit, který si odnesu v srdci. Seděla bych tu hodiny a ani se mi nechce zpátky do civilizace.
Bála jsem se na tuto náročnou túru jít, lézt po skalách a po neznačených cestách, přelézat polomy, jít část cesty vodou a náročným kopcovitým terénem a napadlo mě, že jsem si vybrala příliš těžký úkol. Nevěděla jsem zda-li to zvládnu, ale byla jsem velmi překvapená. Vrátila jsem se plná energie a radosti. Vnímala jsem velkou vděčnost za tuto cestu. Uvědomila jsem si opět, že příroda je naší součástí a také ten nejlepší lék pro naše tělo i duši.